Ágnes Rapai:

Jít, jít

S botami mám vždycky problém.
Ty bordó lodičky z umělé kůže,
to už je muzeální exponát. Při stěhování
pokaždé se podivím,
jaký to půvabný kus,
a vzpomenu si na to martýrium,
když jsem šla z Lajosovy
ulice do Kongresového centra.
Ten večer hrál Isaac Stern,
jakmile zhasla světla v hledišti,
osvobodila jsem se od svých muk.
Blažený pocit zaplaví mě od té doby,
když zaslechnu tón jeho houslí.

V tatarských holínkách klopýtala jsem
ulicemi Londýna a přišla na to,
že nemůžu vystát viktoriánské
domy.
Dík čínským pantoflím jsem trpěla
na pláži v Balatonbogláru.
Kvůli těm hnědým sandálům si zase zošklivila
Andrássyho třídu.

Ve Frankfurtu jsem si koupila pár
golfových bot a rozhodla se,
není zbytí, musím být bohatá
a naučit se golf.

Teď chodím v bordó teniskách.
S podrážku gumovou a špičkou pěkně širokou,
a tak mi vůbec netlačí
na nehet na palci. Byla bych spokojená,
kdyby se mi v těch nejhorších chvílích
nerozvazovala tkanička. Zrovna když
po schodech scházím do podchodu, anebo
ruce plné tašek spěchám domů
z tržnice v Měsíční ulici. A rozváže se,
když se odhodlám
přejít na druhou stranu ulice,
za sluncem, ze studeného stínu.

Stále hoří

Ve vašem organizmu cosi plane,
řekla doktorka, tak překrásně
se vyjádřila. No ne! Skutečně
vždycky jinde něco ve mně vzplane.
Jak v kamnech mokré polínko,
když už se zdá, je konec, zhaslo.
Jenomže opět někde nečekaně chytne,
v kolenou dohořívá, už hoří v ramenou,
i odtud prchá, nenachází místo,
plápolá v loktech, v prstech,
jako by co minutu objevoval novou zemi,
šíří se zápal jako plošný požár.
Bude to zánět kloubů, je to tak na hranici,
povídá doktorka a už mě žene dál,
z rentgenu na rentgen. No to je fotek!
A všechny na hranici, před závorou.
Dneska jsi měla zajít na plicní,
18. února dopoledne.

Sebeklam

Zdá se, že v neuspořádanosti
jsem já doma, v přechodných stavech.
Nějak už to dopadne v životě mém
není pevný bod.
Brýle, pero, popelník,
klíče kde jen zas mám?
Nevadí, seženu, koupím si nové.
Opustím přátele, vždyť budu mít jiné.
Z klasických forem vrhám se na báseň v próze.
V Pešti toužím po Budíně, v Budíně zas po Pešti.
A když jedu autem, hned bych sedla na vlak.
Však ani po cestě to není ono.
Za špinavým oknem spořádané tahy:
Pšeničné lány a čtverce parků, hřbitovů,
vojenské zástupy vinic připravených k útoku.
Topoly houfem jako na povel se za soumraku
ženou domů. Mají totiž domov.
Já doma jsem v prostoru bez řádu.

Štůček textu

potřebuji
stůček textu
třeba bílý
co zakryje
tvoje řeči
jen se lituj
když tolik chceš
a mluv dále
jen si představ
jak je skvělý
štůček bílý
dokonalý
co nevidíš
text bělounký
tajuplný
jak da Vinci
žádné věty
objeví se
tady i tam
jenom pár slov
anebo ne
všechna jsou lež
ať už modrá
nebo rudá
a tak dále
jediná věc
pravdivá je
stůček bílý
věrohodný
text zemřelý

Na cestě

Já poznala jsem nudu.
Na voze drkotající se
noc.

A taky hyjé, jeď!
Zpěněná koňská záda.
Práskání bičem.

Ke světlu kůň pak ržá.
Na kůži rudé pruhy.
Nahoře sedí si

netečný kočí.
Kopyta klapou.
K plamenům běží, planou.

Pod námi daleká:
cesta do neznáma.
My nedojedem, vím.

Jak by nám kůže hořela.
Proč jen ho ženu
do propastného nebe?

Teď už jen

Teď už jen o dobrých knihách sním.
Hra ani práce, nic už mě netěší.
Jen s dobrou knihou tak moci být.
Bez věčných otázek a bez řečí.

Lenošila by si na mé dece.
Na břiše anebo zádech čekala.
Zvolna natáhla bych po ní ruce.
Při světle lampy by se probrala.

(Pénzes Tímea fordítása)